Max Švabinský a Kozlov

    O Švabinském a Kozlově napsal v roce 1915 Gustav Jaroš v Týdeníku Novina: "Ten Kozlov - to bude jedenkrát v životním díle Švabinského docela zvláštní a pozoruhodná kapitola pro sebe, která teprve jak náleží utvrdí slávu této vesničky světu neznámé".

     V roce 1895 se seznámil na Národopisné výstavě v Praze s Elou Vejrychovou. Mezi Maxem a Elou vznikla láska na první pohled a druhého června roku 1900 byly v Litomyšli oddáni. Svatební hostina se uskutečnila v Kozlově, kde rodiče Ely koupili malou chaloupku ve které dříve pobýval F. E. Welzl. První Švabinského návštěva Kozlova se uskutečnila již v roce 1895, když přijel na vánoce na pozvání Ely.

     Švabinského Kozlov a jeho okolní krajina doslova učarovaly a staly se jeho velkou inspirací pro jeho tvorbu. Jezdíval do Kozlova vždy na letní a zimní prázdniny. Zbytek roku trávil převážně v Praze, kde měl ateliér a věnoval se hlavně portrétování, které bylo jeho hlavním příjmem. Neměl moc rád toto období "portrétů" ale pro jeho další činnost bylo nezbytné. V Kozlově se naopak cítil velmi dobře. Procházel se po krajině s malířským prknem na zádech a pohledy do této krajiny doslova hřáli umělcovo srdce. Jedno z nejznámějších děl této éry je olejová malba "Chudý kraj". Tento obraz je básní na kozlovskou přírodu. " Slunce jemně rozesmálo vlnitý terén polí a lučin. Na kopci jako na trůně sedí bosé děvče s vlasy rozevlátými. Vládne tu vítr, který ohýbá a pohybuje skupinami břízami. Mezi fialovým vřesem červená se muchomůrka". Švabinský je malíř. Hýří barvami jako největší světový malíři, také leptá, aby leptem přesněji vyjádřil skutečnost, lept zjemňuje suchou jehlou, náladové kresby kreslí na litografický kámen, leptá mezzotinta. Aby se přiblížil obrazům, dělá dřevoryty, kreslí perem, tuží, tužkou, uhlem i křídou.

    Mezi jeho další známá díla, která v tvořil  v Kozlově nebo mu byl pro ně byla kozlovská příroda předlohou patří: "Velký rodinný portrét, Malý rodinný portrét, U stavu, Kamelie, Rajky,Modrá Rajka, Žlutý slunečník, Léto, Ráno, Poledne, Bílá kamélie, Ranní lov, Letní noc, V lese, Kytice, Kvetoucí hruška, Atelier, Rajská sonáta, Žně". "Žně" -  jsou to žně v přírodě, ale také žně jeho života. Tímto obrazem Švabinský vyjádřil svou radost a lásku z léta, slunce, úrody a úrodnosti, z krásy a života. V Kozlově změnil i svůj názor na zimu a vytvořil několik perokreseb s náměty zimy. Byly to hlavně pohledy z okna Vejrychovy chaloupky: "Mráz v Kozlově, Zima v Kozlově".

    Po tyto léta co Švabinský s Elou pobýval v Kozlově bylo vždy živo a veselo. Pokaždé když se rodina sešla pohromadě bylo slyšet z chaloupky klavír na který hrávala Ela se svým bratrem Karlem, Švabinský se po dokončení práce pouštěl do debat o umění s Elininým bratrem Rudolfem a jeho přáteli Otakarem Vaňáčem, Alfrédem Justitzem a Vladimírem Röhlingem, kteří je zde o prázdninách navštěvovali. V tomto období navštívilo Kozlov mnoho významných osob jako Marie Majerová, Bohuslav Martinů, francouzská klavíristka Blanche Selva, houslista Stanislav Novák, profesoři Zdeněk Nejedlý, Karel Plicka a V.V.Štech. Max Švabinský spolu s Rudolfem Vejrychem a Otakarem Vaňáčem vyzdobily dřevěný štít chaloupky, která se již dnes jmenuje po tomto slavném umělci, za jediný den malbou sv. Václava, přijímajícího dary venkovanů. Další dílo vytvořil Švabinský ve štítě Pecháčkova statku, je to sgrafito "Žnečka". Mezi důkazy o spokojeném žití celé rodiny i Maxe bylo vydávání rodinného humoristického občasníku "Kozel", pro který Švabinský spolu s Rudolfem vytvářeli hlavně ilustrace a literární část obstarávala matka Josefa Vejrychová.

    Kozlov byl pro ně doslova lékem. Toto šťastné období skončilo roku 1919, kdy zemřel Rudolf Vejrych starší a Švabinský navždy opustil Kozlov i svou ženu Elu, která v Kozlově zůstala. Švabinský po druhé světové válce adoptoval nevlastní dceru Zuzanu, která jezdila do Kozlova a starala se o chaloupku, kde Max pobýval a tvořil svá díla.     

 

zpět